Uncategorized

#rawživot část 1.

Včera to bylo 6 let, co jsme si po pár týdnech randění změnili statusy na facebooku a stali jsme se tak oficiálně párem – tak se to za nás dělalo, co nebylo na facebooku, jako by nebylo.
Bylo nám sedmnáct a já Lukášovi po naší první puse řekla, ať si to zapamatuje, protože mě už nikdy neuvidí a to, co se stalo, se už nikdy nestane.

No, už tehdy Luky přišel na to, že nemá cenu mě brát moc vážně vždyť … už za pár týdnů se budeme brát!

Za těch šest společných let jsme se o sobě dozvědli víc věcí, než o nás ví kdokoli jiný. Občas mám dokonce pocit, že mě zná Lukáš víc, než se znám já sama. Hodně jsme se toho od sebe naučili, hodně toho zažili … ale tentokrát nechci mluvit o plnění snů a pohádce, kterou už dávno znáte ze sociálních sítí, protože na těch se o syrovým životě mluvit moc nesluší (možná, kdybych napsala raw život?).
Chci mluvit o tom skutečným, o tom skoro všem, co se děje za oponou. O šesti opravdu nejsilnějších událostech, který jsme za těch 6 let prožili a posílily nás.
O šesti zkouškách, kterými jsme si prošli, a díky kterým víme, že to je to pravý. Ořechový a laskavý.

Zkouškách, díky kterým jsme zjistili,

  • Že spolu dokážeme žít ve zdraví, i v nemoci, i když tou nemocí není rýma nebo angína.
  • Že jeden druhého vždycky podpoříme, jak jen to bude možný, i když to může trvat dlouhý měsíce, i roky.
  • Že silný objetí spoustu problémů nevyřeší, ale vědomí, že v tom nejste sami je lepší lék, než ibalgin. Nebo lexaurin.
  • Že o lásku se musí pečovat, protože když se o ni nepečuje, začne se po čase rozpadat.
  • Že událost, která pro vás připomíná konec světa, ten svět dokáže zachránit.
  • Že ta pravá láska je mnohem silnější, než jakákoli chemie.
  • Že nemůžeme po nikom chtít, aby nás miloval, když se sami milovat nedokážeme.
  • Že se dokážeme navzájem rozesmát, i když se nám chce spíš brečet.
  • Že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.
  • Že spousta lidí je nahraditelných, ale někteří ne.
  • Že vnímání lásky ani světa se nezmění s počtem nul na vašem účtu.
  • Že všechno, co je až moc horký můžeme vždycky vyfoukat.
  • Že ty největší hodnoty jsou penězi nevyčíslitelný.
  • Že to nejcennější, co na světě můžeme mít, je mít jeden druhýho.

Za 6 týdnů máme svatbu a … i když ji chci krásnou, asi jako každá holka, ještě jsem ani neodeslala pozvánky, protože je nemám a nechávám všechno na poslední chvíli, tak, jak je mi zvykem. Nemám vymyšlený, co budeme jíst. Nevím, jestli budu mít dort, jaký dekorace použijeme, něco jako program je mi noční můrou, ale neuvěřitelně se těšíme na všechny, kteří přiletí a budou ten den sdílet s námi.

Nevím, jestli budu psát klasický svatební články s přípravami, ale vím, co s vámi sdílet chci.

Hodně o našem vztahu poslední dny přemýšlím a často se vracím zpátky. Přehrávám si ho jako film a uvědomuju si, že ten film s vámi sdílím, jen bez vystřižených scén, bez kterých je ten film krásnej, ale neúplnej. Přitom bez některých by třeba už ani nebyl a jsou jeho neodmyslitelnou součástí.

Každou neděli po dobu šesti týdnů s vámi budu sdílet náš vztah. Příběhy těch nejtěžších zkoušek, kterými jsme si prošli, jak jsme je řešili, vyrovnávali se s nimi, co nám daly, co nás naučily.Chci s vámi sdílet to, co vedlo k tomu, že jsme se rozhodli strávit zbytek života spolu. Syrově a upřímně, protože cítím, že je to moc potřeba, že se o tom nemluví, a přitom by se mělo.

 

Pečujte o svý lásky a já se tu na vás budu v neděli těšit u prvního příběhu ♥

Uncategorized

Jak děláme z citronů limonádu.

Víte jak funguje zákon přitažlivosti? Já jo a pozoruju ho každý den. Jako když jedeme na motorce a já si představuju, jak kreslím znak „peace“ do omalovánek, když proti nám projede pán, který ho má na tričku.

Nebo, když u oběda vzpomínám na to, jak nám v Thajsku vařila Sandra ze Švýcarska úžasný indický jídlo, a že bych si ho zase opravdu ráda dala, když vejdeme po obědě do obchodu, kde je nová vitrína se syrovýma dortama a u něho cedulka, že jsou z nové indické restaurace, 20 minut od nás.

To prostě není náhoda. Náhody se nedějí a když budete hodně chtít, klidně vám zákon přitažlivosti dokáže přes oběd postavit i úžasnou indickou restauraci kousek od vašeho domova. No nevěřte mi, vždyť vám to povídám!

Pár hodin po obědě jsme už seděli na střeše s výhledem na sopku Agung a sluníčko, který za něj zapadalo, a zbarvovalo tak nebe do červena, růžova, oranžova … tak, jak to sluníčko dělá a jak to jenom ono umí. Poslouchali jsme indickou hudbu, vyhlíželi velrybu, kterou tu před malou chvílí zahlídli a u toho nás obsluhovala milá paní, která měla stejně jako Sandra křehkou, vysokou postavu, na sobě rozevlátý šaty až na zem s kvítky a stejně hrubej, krásně „vychlastanej“ hlas se Švýcarským akcentem.

Lukáš dostal výbornej čaj a já mátovo-jablečnou šťávu a potom dvě jídla, která nevím jak se jmenovala, protože ty indický názvy jsou vždycky takový zvláštní, myslím, že to byla chana masala a dhý? No, krk bych na to rozhodně nevsadila, ale bylo to výborný.

Na stole nám hořely svíčky, pod námi dunělo moře a na nás padaly jemný kapky deště, který podle balijců před týdnem skončil a od té doby 6 měsíců nezaprší – my lidi jsme na tu přírodu prostě krátký. Haló, už je na čase si to přiznat.

A najednou přišla naskutečná průtrž, vítr a bouřka.

Přesunuli jsme se se vším, co by mohlo uletět pod stříšku, paní před námi, která právě dojedla, něco s taky divným názvem, začala tancovat v dešti a skákat v kalužích (to mám na Bali ráda, jak jsou tu lidi svobodo-myslný), a my se dívali na ni a na bouřku a na sebe, a bylo nám krásně a tak jasno, i když byly kolem jen ty mraky a blesky a práskalo to do všech stran.

Paní, která nebyla Sandra ale Rosie, ale vypadala jako Sandra, nám dala nějaký indický zákusek, který chutnal úplně stejně, jako takový to lízátko z poutě na tyčce, jak je strašně sladký a neskutečně dobrý.

Zákusek jsme dojedli, zaplatili, a s vidinou, že když venku neskutečně na motorce zmokneme a vymrzneme (věřte, i tohle se na Bali děje), můžeme si dát doma horkou sprchu, kterou si v tom teple jinak těžko užijeme, musíme prostě jet.

A tak jsme v tom silným dešti utíkali k motorce, dali do ní důležitý věci a za dunění hromů jeli domů. Ulice byly prázdný, okolo nás tma, kromě restaurací, který svítily, blesků nad mořem a v horách. A my si to užívali. To prázdno kolem, kaluže, kterými jsme projížděli a teplá voda z nich nám stříkala až někam k pasu. Jeden balijec, který jen proti nám v pláštěnce se nám strašně hlasitě smál a my se pak smáli tomu, že se smál.

Přijeli jsem domů, vlezli do tý teplý sprchy, která skoro netekla (to ona dělá často), okolo nás lítala desítka různě barevných můr, a jelikož máme sprchu otevřenou s výhledem do hor, dívali jsme se na ty blesky a poslouchali hromy, jak je to silný a my oproti přírodě tak bezbranný a maličký, a pořád ji zkoušíme … když už se začala bouřka opravdu přibližovat a bylo to blesk 1,2 hrom, blesk, hrom… vyděšeně jsem vylítla ze sprchy a zahučela pod peřinu, protože jak všichni víme, jakmile jste až pokrk pod peřinou, nic na vás nemůže!

Ještě chvíli jsme si povídali a potom spokojeně usnuli.

Ani nevím proč vám to píšu, ale bylo to hezký …asi jen …

Když vám dá život citrony, udělejte z nich limonádu :)

Ať je vám taky hezky. Dnes i zítra.

S láskou Anie