Uncategorized

Nebudu hrát hry na lidi, budu si hrát s lidmi.

Jsem zlej člověk?

Ptám se občas sama sebe, když kroutím hlavou nad komentáři pod videm od lidí, kterým nemám chuť nic vysvětlovat, protože žijí prostě v jiném světě, než v tom, ve kterém žiju já, a zatímco oni mají neustálou potřebu řešit, že někdo žije jinak a jak špatně to je, já to prostě přijala a je mi to jedno.

Ptám se sama sebe pokaždý, když ráno zapnu telefon a deset minut koukám na fotky, který nejsou skutečný a tak mažu účet po účtu, až jich tam zbude jen pár, který jsou opravdový a já jim ten život žeru a přeju.

Ptám se sama sebe pokaždý, když každý den potkáváme NOVÉ lidi, kteří se ptají pořád a stále na STEJNÝ otázky a já už tak nějak mimo tělo ze setrvačnosti stejně odpovídám, a slyším, jak to dítě ve mně hlasitě křičí

„prosím, zeptej se mě na něco, na co jsem ještě nikdy neodpovídalo! Na to, proč vlastně žába skáče a normálně nechodí, nebo proč existují komáři, když nejsou k ničemu dobrý a k čemu jsou vlastně na světě lidi? Jak by asi vypadal strach, kdyby byl člověk? a tak.. „

Není to o ne-pokoře, vnitřně mě to ubíjí, ale lidem se vyhýbat nechci, naopak, chci jen změnit předem odhadnutelnou konverzaci.

Zkoušela jsem Lukáše, který tohle nemá a vypráví o svým životě pořád dokola rád, uchlácholit, že budeme hrát s lidmi hru, kdy můžeme být každý den někdo jiný. Jak jsme jednou velcí cestovatelé, co už jsou rok na cestách a teď tráví pár dní na Bali, a budeme lidem vyprávět o tom, kde všude jsme byli a co jsme zažili.

Nebo jsme tu na líbánkách, protože jsme čerstvě svoji a naši svatbu jsme měli v zimě při chumelenici v horách.

Nebo jak nás nepustili pracovat do Austrálie a tak jsme skončili na Bali, kde jsme začali surfovat a teď pojedeme na závody, protože jsme v tom fakt dobrý…

Vymýšlet si příběhy, brát seznamování jako hru, ale Lukáš říká, že to je blbý, tak asi jo.

A jelikož nechci jít proti Lukášovi, tak jsem se ho rozhodla obejít, ostatně jako spoustu věcí, který jsem ani po pořádný průpravě nedokázala přeskočit,rozhodla jsem se, že budu probouzet to dítě, který se v každým z nás krčí a už se bojí byť jen ozvat, protože ho většinou hrubě odbydem, prdíme na něj a nevěnujeme mu ani kousek z našeho prací, dokonalostí či společností, vytíženýho života.

A tak jsem nadhodila výzvu a sama ji přijala!

Při každém seznamování sama vylezu z bubliny a postrčím k tomu i ostatní. Chtě, nechtě.

Místo toho, abych se ptala, co dělají za práci, se budu ptát, co by dělali, kdyby neexistovali peníze. Nebudu se ptát, kde žijí ale jak by vypadalo jejich ideální místo k žití. Budu se ptát, o čem se jim zdají sny a jestli mají nějakou historku o tom, jak se počůrali.

Počítám s tím, že si většina lidí bude klepat na čelo, ale víte, co se taky může stát? Že ty lidi po zalehnutí do postele začnou třeba o tý svý vysněný zemi opravdu snít. Může se stát, že třeba začnou přemýšlet o tom, že by začali dělat to, co je opravdu baví a odejdou z kanceláře stavět krby, natírat ploty nebo cvičit psy.

Může se stát, že je vzpomínka na to, jak se počůrali jako malí v autobuse rozveselí a budou mít hezčí den. Nebo se ve spánku počůrají.

Co na tom, že si o mě lidi, které vidím poprvé a pravděpodobně naposledy v životě budou myslet, že jsem blázen? Opravdu mi na tom záleží? Ne, nezáleží.

Nechci, aby mě strhla vlna toho, co bych měla dělat nebo říkat. Nechci aby ty děti v nás umíraly. Chci je probudit, chci probudit tu radost, kterou máme každý v sobě, chci probudit zvědavost, fantazii a všechny ty věci, který dělají náš život krásnějším a my díky nim při prvních pár minutách s člověkem sice nezjistíme, kde žije a čím si vydělal na dovolenou, ale podíváme se mu jedno-duše hlouběji do jeho duše a uvidíme, jaký je člověk, né postava v tomhle zamotaným světě.

A to za to stojí. A za tu srandu taky, tak v sobě najděte taky odvahu, vypusťte se ven, a pojďte do toho se mnou!

Za barevnější svět!

Mějme se krásně, nepřestávejme se bavit. A překvapovat.♥

Mrňavá, blonďatá dvaadvacetiletá holka, která žila se svým přítelem v Anglii, Thajsku a teď jsou rok na Bali, kde mají svůj malý resort na konci světa. Anie je blogerka a v minulém životě byla mořská víla. Nepokoušejte se jí to vymluvit, je neuvřitelně tvrdohlavá :). www.tovarnanaradost.cz