Mít se rád. Před rokem by mě asi ani nenapadlo, že to někdy přestane být moje pravda a přemýšlela jsem nad tím, kdy se to stalo. Že sedím doma na židli, koukám se z okna a … nic, prázdno.
Lukáš se mě zeptá co se děje a já mu jen odpovím:
“Když víš, já se nějak nemám vůbec ráda”
A pořád přemýšlím nad tím, kdy se to sakra stalo?! Že se z tý holky, která měla svý zdravý sebevědomí, stal člověk, který o sobě tak moc pochybuje. O každým kroku, který udělá. O každý myšlence, co vypustí. Až jsem přišla na to, kde.
Tady.
- Na místě, kde by spousta lidí žilo váš život líp, než ho žijete vy sami.
- Na místě, kde vám člověk, kterého jste nikdy neviděli radí, co máte dělat, jak se chovat, psát, mluvit, kým být.
- Na místě, kde všichni žijí tak zdravě, jak to je (ne)možný a za každý plastový sáček se sekají hlavy.
- Na místě, kde jsou všichni študovaní inženýři všech oborů světa. A vy prd. Víte.
- Na místě, kde je každá žena super máma, která si v těhotensví nedala jedinou kostku rafinovanýho cukru a nedejbože kafe s kofeinem.
- Na tom místě, kde vás někdo neustále soudí.
- V reálným životě se tohle děje taky, ale potichu. Tady o vás má ale neustále někdo strach. O to, jak žijete. Co jíte. S kým se vídáte.
- A spousta z vás to myslí dobře. Já vím. Vidíte v nás přátele, myslíte si, že nás znáte, ale ve skutečnosti … bychom si třeba vůbec neměli co říct.
Žádný člověk, vysněný místo, ani jakékoli stvoření na světě tu není od toho, aby plnilo naše očekávání.
Uvědomuju si, že tohle je “moje” a je na každým z nás, jak věci přijímáme a jestli je k sobě pustíme. Už dlouhý roky pracuju na tom, nebrat si nic osobně – jak vaše nadšení, tak kritiku, ale moje bublina proti světu je zatím moc tenká a nedaří se mi to tak, jak bych chtěla – nebo tak, jak by si představovali ostatní? Můžu k sobě pouštět tolik radosti, kterou často prožívám a přitom se zavřít tomu smutnýmu? Nepouštět si k sobě ale věci, který si pouštím, nedělám nikdy to, co dělám. Nejsem tím, kým jsem a já se taková mám ráda, jen jsem na to teď asi nějak zapomněla a znovu se to učím.
Jsem člověk, který se snaží žít a dělat věci tak, jak nejlíp umí, ale to moje nejlíp nebude nikdy stejný, jako to vaše.
Chcete po nás, abychom byli na sociálních sítích skuteční, ale když jsme, vyčítáte nám, že nejsme dokonalí.
Pokud nás chcete sledovat a chcete, abychom byli opravdoví, nechte nás být námi.♥
Nechte těhotný pít to kafe a jíst dortíky – věřte mi, že každá budoucí maminka, která si miminko přála dělá najlíp, jak jen sama může a doktora se ptá na každý prd. Třeba ale taky padá odpoledne na hubu a nemůže si dovolit ho celý prospat, protože z lásky a ze vzduchu žít zatím neumí. Na cukr má navíc takovou chuť, že by nejraději snědla celou perníkovou chaloupku i s čarodějnicí, ale je tak silná, že si dá jen ten dortík!
↓
Nechte lidi, kteří lobují za lepší planetu, dát si jednou to pivo z plastovýho kelímku, protože na fesťácích to často ani jinak nejde. Věřte jim, že se jinak snaží, co to jde a pokud jim to nevěříte, … proč je sledujete?
↓
Nechte novopečený maminky, aby si samy vyzkoušely, co je pro ně a jejich děti nejlepší. Já vím, že vy jste už zkušený a víte co a jak, ale každá maminka se snaží udělat pro svoje miminko to nejlepší a v té přemíře informací a názorů je potom někdy těžký poslechnout sám sebe a intuici – a to je často důležitější, než všechny studie světa. Dokážete si představit, jak se taková čerstvá maminka asi cítí, když ji někdo pořád píše, že téměř všechno, co dělá, dělá špatně?
↓
Nechte nás jíst i na sociálních sítích to, co opravdu někdy jíme. Jo i ty těstoviny s kečupem někdy. I ty brambůrky. A pít Kofolu. Samozřejmě, že víme, že je to nezdravý. Každý to ví! Ale máme to rádi a vy nejspíš taky, žejo!
↓
Rádi s vámi sdílíme recepty, kosmetický tipy, co používáme, jak co děláme … ale málokdo z nás je kuchař, dermatolog, doktor, ekolog, biolog a já nevím jaký log … sdílíme s vámi to, co děláme, co nám vyhovuje, co cítíme, že je pro nás dobrý a čemu my věříme. Nikoho ale nenutíme dělat to taky! Ostatně, pokud by lidi sdíleli jen to, v čem si jsou na stoprocent jistí, nesdílel by pravděpodobně nikdo vůbec nic.
↓
Nechte lidi, kteří označují reklamy a spolupráce, to dělat! Jsou upřímný a to je skvělý!
Víte, já nejsem manželka roku, ta nejzodpovědnější těhotná na světě a s velkou pravděpodobností ze mě nebude ani super máma – dělám ale všechno nejlíp, jak umím. K snídani si dám domácí granolu s ovesným mlíkem, i když bych se nejradši nacpala třema koblihama. No a po tý granole si dám často ještě chleba. Nebo tři nektarinky. Nebo avokádo s avokádem. Ovoce trhám ze stromu a většinou si ho místo opláchnutí vodou jen otřu o kalhoty. Každý den si dám kafe, protože mám tak nízkej tlak, že bych jinak omdlela a celý den prospala a v těch neuvěřitelných vedrech jsem si dala malý pivo. Doma nemám jedinou knížku o mateřství a dřez mi někdy přetýká špinavým nádobím. Nejsem dokonalá a pokud mě rádi sledujete a chcete sledovat dál, zkuste mě takovou přijmout. Nás všechny, co nejsme a jen se tak někdy tváříme, protože být před světem perfektní je jednodušší, než být prostě jen svůj.
A pokud budeme padat na hubu, nemusíte nám říkat, že padáme. Pomozte nám potom raději vstát. Všichni se učíme, i vy jste se jednou učili to, co se učíme my třeba právě teď a sami moc dobře víte, že převážně všechny chyby, který jste udělaly vás posunuly tam, kde jste.
Nechte nás ty chyby dělat a pokud máte pocit, že nám máte opravdu co předat, dělejte to s laskavým přístupem – ať se s tím nepíšete zbytečně a my ze sebe nemáme tak špatný pocit. Ona totiž taková zpráva jako „tohle bys jíst teda vůbec neměla, víš co v tom všechno je a jak to škodí tobě i dítěti“ na Oreo, je to samý, jako kdybyste šli po ulici, přišel k vám úplně cizí člověk a vynadal vám. Zkazí vám to den, cítíte se pak mizerně, ale nic vám to vlastně nepředá.
Všichni lidi na sociálních sítích mají své kamarády, rodinu, okruh známých. Máme své doktory, gynekology, často taky psychology. Máme někoho, kdo nám pomáhá vychovat našeho psa a třeba i to dítě, když si nevíme rady. Máme svůj skutečný život. Lidi kolem sebe, od kterých si bereme rady i kritiku opravdu k srdci, protože každý z nich si něčím získal naši důvěru. Většina z nás ví, co má dělat, nebo si to alespoň myslí.
Pokud teda chcete skutečný lidi na sociálních sítích, nechte nás jimi být. Máme city, každej tady má. Ať ho sleduje půl milionu lidí, nebo pár tisíc. Na druhý straně tý kouzelný krabičky je pořád jen obyčejnej člověk, kterej dělá chyby, padá, vstává a je prostě jen tím, kým je.
Buďte k nám, k sobě, ke všem … laskaví. To stačí.
Mějme se rádi a makejme na tom, abychom se měli. Já si jdu zpívat. I když to neumím.