Uncategorized

A čím budeš, až budeš velká?

Tuhle otázku já nemusela nikdy řešit, protože jsem nikdy nevyrostla dostatečně tak, abych už byla velká. A taky proto, že jsem měla a mám skvělý rodiče, kteří mě nechávali růst a rozhodovat se podle sebe. Dělali to pro mě, a taky proto, že věděli, že jsem typický příklad samorostu, který si to vždycky udělá stejně po svém, ať si říkají co chtějí. Nebylo to o tom, že bych nebyla vychovaná nebo rodiče nerespektovala, naopak si myslím, že na mě mamka i příroda odvedly dobrou práci (samoplacák) a jsem jim za to moc vděčná – děkuju mami!

K nám domů se nemusely nosit jedničky. Dvojky byly taky dobrý, a když přišla trojka z matiky, mamka sice trošku protočila panenky, ale stejně věděla, že tím matematický svět rozhodně nepřišel o zářnou hvězdu, tudíž náznaky nepokoje v jejím obličeji byly opravdu přehlídnutí-hodné. Druhýmu taťkoj zase došlo, že historika ze mě mít asi taky nebudou, když jsem v šestý třídě neustále vyměňovala věrozvěsty za větrozvěsty – nevím, v tu dobu mi to dávalo asi větší smysl.

Rodičové mě podorovali v tom, jít na uměleckou školu i v tom, nejít na školu vysokou, pokud sama nechci – tam byla sranda pozorovat, jak to oni nesou úplně v klidu, zatímco se zbytek rodiny a učitelský sbor bouří a pomalou na kolenou prosí o to, ať si tu přihlášku přece jen dám, vždyť „doprdele, Aneto, vzpamatuj se! Kam si jako myslíš, že to bez tý vysoký v dnešní době dotáhneš!“

Ale já to nikdy nikam moc dotáhnout ani nechtěla a dotahovala jsem jen věci, který mi byly milý, a ty který nebyly jsem nechala někde v kopci a prostě je nedotáhla. Většinou ty, který po mě někdo chtěl a mně nedávaly smysl, jako třeba úkoly, ty jsem hodně často nedotáhla, ale kdo by se s tím chtěl pořád tahat! To já to radši odložím, když mě to tíží, a jdu si na lehko.

Jak to moje nejití na vysokou školu dopadlo už všichni znáte. No, nikam jsem to nedotáhla, ale žiju si hezky, podle sebe, a mám svůj život opravdu moc ráda.


Pomalu už ale přemýšlím, kam se při přesunu do Čech posunu dál, jako já. Co bych chtěla vlastně dělat?

Ráda si to představuju.

Jasně, budu dál psát, dál se sdílet, snad před vánoci vydám další knížku, která se spíš nepíše, než píše, ale to se dopíše. Budu mít Továrnu, Makawi bude stále naše … ale večery a zimy jsou v Čechách dlouhý, a já se tak ráda učím nový věci a přála bych si toho zkusit tolik. Přála bych si zůstat pořád tak v klidu, jak se mi to daří poslední týdny. Udržet si tu pohodu, nadhled … A taky bych si moc přála jednu věc ukázat světu a vám – ale s tím musím ještě počkat, protože je to revoluční a změní to úplně celej svět a lidstvo k lepšímu a prostě … zase klid Áňo, zase klid.

Přála bych si naučit se rozpoznat co nejvíce bylin, vědět k čemu slouží, sbírat je, sušit a dělat z nich léky, čaje a kosmetiku.

Přála bych si mít malou klubovnu a dělat arteterapie. Patlat z hlíny hrníčky a mističky, povídat si o životě, o problémech, o cestách od sebe a k sobě. Tvořit osobní mandaly tak, jak se mají opravdu dělat – z klikyháků, přenášením a hlavně z duše. A malovat. Malovat obrazy, protože na plátno přenášíme to, co máme v sobě.

Přála bych si naučit se hrát na kytaru, abych mohla k písničkám, který píšu i hrát. A taky bych si přála naučit se (krásněji) zpívat, abych je u toho hraní mohla třeba i zpívat.

Přála bych si naučit se dělat výborný sushi, thajskou kuchyni a taky indickou, protože to je něco, co v horách asi neseženu a bude mi to jistojistě chybět.

Přála bych si mít obchůdek v horách, ve kterým bych tu kosmetiku a lapače a obrazy a doplňky do domu a ušitý oblečení a všechno mohla prodávat, ale vůbec bych ho nechtěla mít ve městě, protože takhle by si pro to musel každý přijet sám, udělat si hezkej den, vypnout hlavu, jít se projít, dát si v obchůdku čaj a při odchodu by měl radost nejen z věci, kterou si odnáší ale i z celýho dne, protože z toho „proč to má ta Anie tak zatraceně daleko!“ by se stalo „to byl ale tak krásnej výlet!“

A těch lidí by tam bylo né moc, ani málo, ale spíš tak akorát a byli by to ti správní lidi, pro který je radost tvořit a se kterými je radost popíjet čaj.

A přála bych si setkávat se často s přáteli a dělat si přátele nový. A lidem co nejvíce naslouchat, sobě taky naslouchat a přírodě, tý naslouchat nejvíc. To bych si přála.

Tak takovou snad já jednou budu.

Už se těším. Na svý já v horách, na Lukáše v pleteným svetru, na domov, na rodinu a na nás všechny, co budeme společně vypalovat nádobí v peci a upíjet čaj(s) z kvítků.

Mrňavá, blonďatá dvaadvacetiletá holka, která žila se svým přítelem v Anglii, Thajsku a teď jsou rok na Bali, kde mají svůj malý resort na konci světa. Anie je blogerka a v minulém životě byla mořská víla. Nepokoušejte se jí to vymluvit, je neuvřitelně tvrdohlavá :). www.tovarnanaradost.cz