Archiv rubriky: malajsie

malajsie Uncategorized z cest

Kuta Bharu – město duchů. část 2.

IMG_1436

Ráno už je o dost lepší, do pokoje svítí sluníčko, dáme si malou snídani, vyfotí se se mnou (s mokrýma vlasama a pytlema pod očima) celý snídaňový personál, který mě nazve princeznou a směje se na mě asi jako já na malý miminka a koťátka – udělá mi to radost a už mi tu všechno nepřijde tak černý – doslova :D. Vysprchujeme se, Lukáš stihne zaprasit celou koupelnu svýma špinavýma žabkama, sbalíme si a jdeme čekat na recepci, kde se snažím připojit na wifi a nahrát fotku na instagram – marně.IMG_1440IMG_1434Taxíky s našimi pasy přijedou dokonce včas a vízum je tam taky! Jen je nad ním nějaký divný razítko, ze kterého lze přečíst jen pár slov a to ne zrovna pozitivních. Prý se tam tohle razítko objevilo už hodně lidem ale třeba po pár letech, ne po 6ti měsících.. nová pravidla každý týden a nikdo o nich neví. Znamená to tedy, že odjet na nějaký čas musíme, i kdyby se nám vážně nechtělo protože tentokrát tu oni nechtějí nás. Po hodinovém čekání dostaneme na hranicích další nezbytná razítka, všichni (skoro) si ulevíme, nasedáme do autobusu a těšíme se do toho našeho malého ráje. Jen ta cesta nejde tak hladce jak jsme si představovali – ty věčný optimisti /teď lžu, před každou cestou si v hlavě přehrávám ty nejčernější scénáře – většinou se vybouráme, někdo mě znásilní, nebo se přinejmenším nevyčůrám na těch tureckých, nechutných záchodech plných švábů a budu to muset zadržovat celou cestu!/ . Vypadá to, že utekl nějaký vrah, co my víme – vidíme jen všude na silnicích armádu se samopaly, několikrát jsme zastavováni, kontrolováni a vyděšeni. Občas vidíme jen pneumatiky, ze kterých trčí nenápadně zbraň a hlava nějakého toho vojína.  Do toho si Američan vydupal (vlastně mu to šlo hladce) svůj válečný film i přes mé naříkání, ať pustí radši něco hezkýho konstatoval, že tohle je hezký protože tam hraje Brad Pitt – nebylo to hezký. Takže vojáci, zbraně a dokonce i „něco jako tanky“ venku a střelby v tý nejlepší zvukový kvalitě uvnitř. Fakt paráda. Otvírám knížku, snažím se nevnímat zvuk a ponořuji se do ní tak hluboko, že ji mám ani ne v půlce cesty celou přečtenou a dělá mě hrozně šťastou – pokud hledáte knížku, která vám pomůže najít trošku toho štěstí, zkuste Muž, který se rozhodl být šťastný. Čte se to krásně a.. je to pravda :)IMG_1437

Lukáše tedy v zápětí okrádám o tu jeho a pouštím se do dalších chytrých řádků, který znamenají svět.. o té ale zase jindy :)

Trajekt v 6 jsme nestihli, jen tak tak přijíždíme do přístavu a za 5 minut odplouvá poslední trajekt v 7.. tohle nestihnout tak spíme asi na zemi! Jako celá skupinka, nebo parta přátel si leháme úplně nahoru, povídáme si, odpočíváme a jsme šťastní, že už za chvíli budeme OPRAVDU doma.IMG_1406POZNATKY Z CESTY:

Poznali jsme dvojníka Jareda Leto! Je to Řek, žil v Paříži, jeho rodiče jsou umělci na Montmartru. Má miminko s Thajkou, které ho dělá šíleně šťastným. Je celý „přírodní“, zuby si čistí klacíkem a má neuvěřitelně nádherný oči. Jo, a jmenuje se po bohovi – to nás ale vůbec nepřekvapilo.

Celou dobu v Kuta Bharu  jsem měla špatný pocit, neustálý strach a prostě mi bylo tak nějak zle. Chtělo se mi brečet bez důvodu, smutno, deprese.. asi jako když máte PMS, ale bez PMS.

Když se něco pokazí, vždycky to můžeš napsat na blog a lidi to baví VÍC, než když se to nepokazí.

Nikdy se nebudu spoléhat na wifi v autobuse – prý ji ukradli. Jasně.

Pamatujete si na křenový, Staročeský brambůrky v hnědým obalu, který se už nejspíš nevyrábí a byly úplně nejlepší ze všech? Tak přesně ty si koupil Lukáš v tom nejzapadlejším obchůdku, v tý nejsmradlavější uličce, v nejšerednějším městě. Na obale byl nějaký chlápek s kloboukem – asi Mexičan, ale chuť byla naprosto stejná! Dala bych si další a další.. JSEM VEPŘÍK

Lidem nemá cenu vysvětlovat, jaký je nesmysl koukat na filmy, který v tobě vzbuzují negativní emoce. Proč by člověk živil dobrovolně negace? 

Na Slováka nemusíš mluvit Anglicky! (můj mozek nepracuje tak rychle, tak prostě občas zapomenu přepnout no)

Jsou věci, který se uplatit nedají ani v Asii.. rozhodně NE, když máš v peněžence posledních tisíc Bahtů.

Když tě na hranicích nevítá nápis : vítejte v Malajsii ale obří billboardy s varováním na ebolu a další příšernosti, něco s tím místem nebude v pořádku a BUDE TOMU ODPOVÍDAT!

Rozhodně jsem ale viděla místo, na které vstoupila opravdu jen hrstka „českých“ vyvolených! Protože kdo by tam vstupoval dobrovolně!?

Na cestě zpátky jsem se naobědvala za pouhých 15Kč! Bylo to něco jako kapusta/zelí/nevím s rýží.. a bylo to výborný! IMG_1420

A rada na závěr – Člověk vážně nemusí vidět úplně všechno! 

Já se jdu teď modlit, aby mi z toho pupínku na čele nevyrostl třeba další prst.. jo, to jsme tam taky viděli! 

Mějte se překrásně 

S láskou Anie <3

malajsie Uncategorized z cest

Kuta Bharu – město duchů. Část 1.

IMG_1421

Knížka úspěšně dočtená, víza na další 2 měsíce získaná, nové známé jsme taky potkali a hlavně jsme se živí vrátili. Když to teda shrnu, dostali jsme to, co jsme potřebovali! Takže nakonec to nebylo tak hrozný.. teď lžu. BYLO!

Už při prvních dvaceti minutách naší cesty jsme měli smrt v očích. Řidič, který měl náš autobus dopravit z agentury do přístavu byl naprostý blázen (čtěte idiot). Litovala jsem nejen nás ale především všechny motorkáře okolo. Protisměr, křižovatka.. nic, prostě jel dál! Nicméně jsme tedy dorazili celí rozklepaní do přístavu, kde už na nás čekal trajekt. Vylezli jsme si nahoru, lehli na lehátko a nasávali ten mořský vzduch, když v tom se zvedl neuvěřitelný vítr, trajekt se houpal ze strany na stranu a já nejen mrzla (ano, v Thajsku) ale taky se mi dělalo pořádně zle. Snažila jsem se to všechno začíst, zabalila jsem se do deky, pustila se do řádků… a za 10minut už byla úplná tma.. no a tak jsem jen mrzla.

IMG_1409

Autobus jsme brali jako velký vysvobození – VŠICHNI! Po pár minutách jsme zastavili na večeři a pak už mířili směr Kuta Bharu. Ráno jsme se probudili na hranicích. Tašky hodily přes rameno a kráčeli si to za hranice. Vyměnili jsme peníze na „ty jejich čudly“, naskočili do příslušných taxíků o velikosti škodovky 125 a stáří starých trabantů, zacpali si nosy a vyděsili se při pohledu na našeho taxikáře. Vážil asi 40 kilo, byla mu vidět každá kost a klouby měl na divných místech. Ruce měl na volantu křížem, nohu hozenou bokem – vždyť tu brzdu vlastně nepotřebuje! A tachometr mu i za šílený jízdy ukazoval nulu.

IMG_1416

Potřetí vyděšení jsme přijeli na Imigrační, kde jsme si sedli do plastových židlí rozpálených sluncem a čekali. Čekali jsme hodinu.. dvě. Po dvou hodinách za námi přišel pán z naší agentury, že potřebují naše zpáteční letenky (který nemáme) jinak nás nepustí z Malajsie ven autobusem ale budeme si muset koupit letenku a odletět do naší rodné vlasti. Umíte si asi představit, jak nás tahle informace vyděsila – po padesáté! Naštěstí další účastník našeho zájezdu podobnou situaci zažil a tak přesně věděl co dělat. Zaplatili jsme tedy 1200Kč tomu hubeňouroj, který zajel někam, kde byl internet, zarezervoval nám letenky, vytiskl je, okamžitě je zrušil, donesl na imigrační a problém byl vyřešen. Další účastník takový štěstí ale neměl. Po 19ti letech na Samui nedostal další vízum a musí letět zpět do Belgie, vyřídit si papíry tam a pak až se může vrátit..IMG_1425Totálně vyčerpaní přijíždíme do hotelu, vysprchujeme se a rychlostí blesku usínáme. Budíček a taky prázdný bříško nás za dvě hodiny probouzí. U recepce čekáme na Maťa (slovák žijící na Samui) a jdeme lovit něco k jídlu. Po hodinové cestě kolem stánků se všemi těmi Halal věcmi, mouchami velikosti palce, lidí s divnými nádory/výrůstky všude na těle, hubenými, nemocnými kočkami.. nás ozáří Pizza Hut. Rychle usedáme ke stolu a pouštíme se do pár hříšně drahých kousků pizzy, přičemž jsem vystavena neustálému pohledu několika muslimských chlapů, kteří sedí na druhé straně restaurace. Mají zlý a hrozně ošklivý oči. No a ta pizza taky nic moc. Vracíme se do hotelu, protože město známe už z minulého visa runu a opravdu není o co stát.. IMG_1423

Znovu usínáme a znovu se za dvě hodiny probouzíme s prázdným břichem. Tentokrát riskneme místní večerní market. Mouchy, lidi i kočky tu jsou úplně stejné.. navíc se všechno jídlo jí pouze rukama. S Lukášem si nabíráme kari rýži s nějakým okurkovým salátem a pomalu na kolenou si vyprosíme lžíci. Maťo už to štěstí nemá a tak se do toho prostě pouští rukama – jo, hlad je hlad. Chuťový buňky moc neuspokojíme ale kručení jo. Za zvuku hromů a rychle přicházejícího deště market opouštíme, po cestě kupujeme jedno pivo a těšíme se, až budeme z tohohle města hrůzy venku.

IMG_1427

Pokračování zítra..