Archiv rubriky: Uncategorized

Uncategorized

#Sánžovichnízdo – krok 1.

Mít se kam vracet? Ano prosím!

Taková malá „cestovatelka“ jsem vlastně už od střední, kdy jsem bydlela na intru (doporučuje deset z deseti Anie). Tenkrát jsme pili stáčenou vodku, tajně kouřili na záchodě a další den šli na sedmou do školy – bože, to byly časy! Náš první, společný, obývaný prostor s Lukášem byl v Londýně v malým krcálku, kde jste z postele vstali rovnou do koupelny a zuby si čistili na záchodě (to mi taky nějak zůstalo dodnes) – ale měli jsme vlastní koupelnu a lišku na zahradě, a to jen tak někdo teda nemá!

Po Anglii jsme se stěhovali do Thajska, kde jsme bydleli každý týden v jiným hotelovým pokoji – většinou v tom, kde něco nefungovalo – od vyrvaný sprchy, přes nefunkční klimatizace, až k ucpanýmu záchodu od hostů, kteří do něho spláchli lžičku – nikomu nepřeju nic zlýho, ale tomuhle člověku jo! :D  První týdny na Bali jsme měli velkej, příjemnej pokoj, v jehož koupelně ale netekla voda. Další 3 měsíce jsme bydleli v malý chatičce s úžasným výhledem, ale taky šesti potkany a tak starým větrákem, že jsme ho každý večer před spaním prosili, aby to ještě dal a neusekl nám přes noc hlavu. Další bydlení už bylo v Makawi – odkud jsme se odstěhovali po tom, co jsme ho celý dodělali a zbavili ho konečně všech švábů.

No, a pak jsme měli dlouhý měsíce v kuchyni jeden malý koš, ve kterým byl celý náš život, a ten jsme obměňovali podle potřeby do jednoho batůžku a spali tak nějak různě, každou noc někde jinde.

Teď máme ubytování krásný, ale není naše – vůbec to není DOMA. Nemůžu si to tady dělat hezký, ani si sbírat ty tuny mušlí, i když bych moc chtěla. Naštěstí jsme „TakAkoráti“, a zjistili jsme, že nám stačí 10 kusů oblečení, čistý spoďáry a nevytahaný plavky. Dokážeme být šťastní opravdu s málem, a za tenhle náš život, za všechny zkušenosti jsem opravdu moc vděčná a miluju ho, ale … jak já se těším i na ten „normální“ život, to si (ne)umíte představit!?

Na dům. Na domov. Na to místo, kam budu tahat větvičky a šišky z lesa. Na skříňku plnou věcí na tvoření, kterých budu moct mít tak akorát, a né moc ani málo, a hlavně budou na jednom místě. Na velkou ledničku, na troubu, co peče, hrnce, hrnečky, pánvičky a pitnou vodu co z kohoutku teče.

V lednu, při naší návštěvě v čechách jsme našli pozemek snů – on nám ho vesmír poslal, jen to tentokrát nebylo zadarmo. Našli jsme si projektanta a … když dají všechny schvalovací úřady světa a náš účet, budeme (určitě jo, nekažte nám to racionálně uvažující lidé) do Vánoc bydlet.

Před pár měsíci jsme byli v tý nejkrásnější fázi, kdy si vysníváte, jak váš dům bude vypadat, hledáte na nevyčerpatelných zdrojích inspirace a už se vidíte, jak sedíte s čajem na terase.. no, potom s tím přijdete na úřady a oni vám řeknou, že tarasu mít nesmíte, a srub taky ne, a okna musí být takový a makový a tohle nejde a tohle musí být takhle…. ale ta první fáze snění je fakt krásná! Taková hezky naivní.

Já byla do bydlících věcí vždycky blázen. Už jako malá jsem koukala na všechny ty domečkový pořady, 4 roky studovala interiérový design, pomalovala x zdí, vybavila desítky pokojů a navrhla si několik domů snů. Jenže tentokrát to je skutečný a já z toho mám opravdu radost. Jako vždycky se do toho vrháme po hlavě a já vás chci stáhnout k „nám“? Chytnete se?Continue reading

Uncategorized

Já, Lukáš a slečna Schíza #rawživot

Ve vzduchu vonělo léto, před námi byl volný víkend a náš kamarád Honza slavil 18tý narozeniny. Seděli jsme venku v altánku s přáteli, povídali jsme si, grilovali a popíjeli víno, pivo, mlíko … no, nebylo to tak úplně obyčejný mlíko, bylo takový zelený, kouzelný … bože, nikdy bych neřekla, jak moc kouzelný a zakletý to mlíko bylo… S Lukášem jsme i byť jen přírodníma drogama líbnutý jen tak lehce na tvář, takže já skleničku toho zelenýho překvapení s díky odmítla, zatímco Luky si ze zvědavosti párkrát lokl s přáteli.

 

Zhruba do dvaceti minut se mu změnil svět. Roztočil se a ztmavl. To mlíko bylo spouštěčem něčeho, co bylo hluboko uvnitř něho schovaný, stejně jako ve spoustě z nás. A že o tom, co to tam v nás je, nemáme často ani nejmenší tušení.

Přišla jsem tam s Lukášem, ale domů odcházela se Strachem. Se Strachem, který Lukáš představoval. Se Strachem ze všeho kolem, s paranoiou, s halucinacemi, ale zároveň s mojí dobrou náladou díky přesvědčení, že se z toho ten můj kluk pitomej vyspí, jako z opilosti, spolu se tomu u snídaně s čajem v ruce zasmějeme, a ono to bude zase dobrý. A když ne, tak si dá ledovou sprchu, mastný hranolky … ale dobrý to bude. Jako vždycky.

Jenže tohle vždycky nebylo.

Z kocoviny se prospíte a další den jste v pohodě, v tomhle případě to tak nefungovalo a Lukáš se dostal do několikaměsíčního kolotoče hlasů „našeptávačů“ ve svý hlavě, paranoii, panický ataky a deprese.

Oba jsme doufali, že to do pár týdnů zmizí, ale trvalo to a my nevěděli, co sakra s tím. Občas, když jsem se vzbudila, byl Lukáš otočený zády ke mně a potajmu brečel. Když brečíme my ženský, je to normální, brečíme pořád. Kvůli roztomilý kočce v televizi, smutnýmu filmu, reklamě na psí konzervy, celulitidě na zadku … tohle bylo jiný. Šlo to hluboko zevnitř, a vy v tyhle momenty pociťujete naprostou bezradnost. Když vidíte, jak hrozně ho to ničí, díváte se na něj, ale nemůžete pomoc, a tak ho jen pevně obejmete a věříte, že mu bude zase líp.

Někdy mi vyprávěl, co mu ty hlasy v hlavě říkají a jakej z nich má strach.

Jindy neříkal nic.

Občas jsme museli v autě zastavit, protože prostě nemohl jet dál, a někdy jsem umírala strachem, když jel daleko sám a celý den se neozval.

A pak byly dny, kdy to vypadalo nadějně, že už to bude dobrý, jenže pak se to zase vrátilo, často v ještě větší intenzitě.

Ale ať mu bylo jak chtělo, Lukáš byl přesvědčený o tom, že se z toho dostane. Sám. Nikdy nechtěl žádný léky, který ho jen utlumí a ten hlas přehluší. Chtěl ten problém vyřešit, né umlčet. Doktoři mu říkali, že tenhle stav je už trvalý a jedinou šancí na uzdravení jsou prášky. Jak jinak.

Byli jsme na kineziologii, zkoušel různý bylinky, vitamíny, odvolání přivtělených duší na dálku a nakonec jsme navštívili i hodně zkušenýho pána, který lidem s tímhle problémem pomáhá a vkládali do něj velkou naději. Po dvou hodinách si ke mně Lukáš přisedl do auta a mlčel. Po půl hodině začal pomalu vyprávět, co se tam za stěnami dělo, a že mu je ještě hůř … no, komu by se taky nepřitížilo, když se dozvíte, že takových JÁ v sobě máte třeba ještě 15. To by bylo moc i na zdravýho člověka.

Byl únor, venku zima a my balili kufry do Londýna. O tom, co se odehrávalo v Lukášově hlavě věděl jen on, já a moji rodiče – naši si toho se mnou taky hodně zkusili, takže pro Lukáše měli pochopení. Nikdo jiný o tom moc nevěděl … no, řekněte racionálně uvažujícím lidem „hele mám v sobě prý Frantu, Pepu, Simonu a ještě deset dalších od tý doby, co jsem vypil mlíko z trávy a tihle lidi mi říkaj, co mám dělat. Ale ne, k psychiatroj nejdu, já si to vyřeším sám“ Zaťukali by si na čelo …

A tak jsme za sebou všechno nechali a věřili v to, že bude zase líp. S příletem do Londýna si Luky vyhledával spoustu informací o přírodní léčbě a psal si s lidmi, kteří se dokázali vyléčit pomocí stravy. Koupil si taky Niacin, který bral ve vysokých dávkách – zkusila jsem to jednou – po tom vitamínů máte pocit, že hoříte. Jste úplně rudý a všechno vás svědí. Přečetli jsme spoustu diskuzí i knížek o metodě 80/10/10 a neviděli jedinej důvod, proč to alespoň nezkusit, a tak jsme koupili hromadu čerstvý zeleniny, ovoce a na pár týdnů se stali oba vitariány, protože ve dvou se to vždycky líp táhle.

Pamatuju si Lukášův sedmý den … a jak si ho pamatuje on!

Seděli jsme v autobuse cestou z práce, Lukáš se díval před sebe a když jsem ne něj mluvila, vůbec mě neposlouchal (jasně, to ten váš dělá asi taky :D) až po pár minutách mi řekl, že nic neslyší, že pociťuje jenom naprostej klid, že to odešlo. Po jedenácti měsících klid!

 

To je Paní Úleva. To je 15 lidí, kteří seskočí z vašich zad. To je taková Radost.

Ještě pár týdnů jsme jedli jen ovoce a zeleninu a potom tak nějak přirozeně přešli na lehký, ale už normální jídlo. Občas se to Lukymu vrátí, ale v mnohem menší intenzitě, a hlavně už ví, jak sám se sebou pracovat, co se mu tím tělo snaží říct … a taky si v ten moment vždy uvědomí, že moje slova (a teď omluvte moji mluvu, ale chci být autentická) „Luky, nejez ty srač**!“ mají nějakou váhu.

Nemůžu říct, jak moc tyhle měsíce byly těžký pro Lukáše, protože i když ho vidíte a cítíte s ním, nikdy neprožíváte to samý, co prožívá on, a můžete se jen domnívat, ale vím, že to byla jedna z těch zkušeností, kterou jsme oba potřebovali. Já si potřebovala zkusit roli, kdy pro sebe nejsem důležitá já, ale především ten druhý. Roli, ve který je vám úplně jedno, že není absolutní romantik, jak vypadá, jak vypadáte vy a co budete dělat o víkendu … jediný, co si opravdu z celýho srdce přejete, je jen aby byl ten druhý zase zdravej, aby mu bylo dobře. Aby se budil s úsměvem a falešně si v autě zpíval s rádiem. Přejete si ty úplně obyčejný věci, který mají v tu chvíli cenu zlata.

Všechno v životě má nějakej smysl a tohle se stát mělo, nejspíš aby se z toho přespříliš normálního Lukáše stal tak silnej, ochotnej a empatickej člověk, jakým dneska díky tomu všemu je. Aby mohl víc chápat, cítit a vnímat.

A tak oba děkujeme a sdílíme to, protože to někomu z vás může třeba pomoct. Protože si tím můžete sami procházet ze strany jedný, nebo tý druhý, nebo úplně jinak a vlastně stejně. Protože je důležitý vědět, že v tom nikdy nejste sami, a že je důležitý neházet flintu do žita, ale za svůj rozum, za svý zdraví bojovat.

Važte si sami sebe. Navzájem. ZDRAVÍm.

S láskou Anie a Lukáš