Archiv rubriky: Uncategorized

Uncategorized

Jak jsem (ne)začala cvičit…

Tak jo, začala (to slovo začala je v tomhle příběhu hodně důležitý) jsem cvičit.
Na doporučení holek s Boho Beautiful. Jelikož je boho, řekla jsem si, že bude asi dobrá, a tak jsem jí zkusila na jógu a následně najela na její 21 denní program pro boží těla, který spočívá v 17ti minutách cvičení denně, což podle mého musí zvládnout i takový máslo, jako jsem já.

V prvních minutách je mi slečna moc sympatická, slibuje mi za cvičení pevný fit tělo – já si celkem snadno nechám omatlat med kolem pusy. V druhé minutě začíná cvičení. Vše jde v pohodě, oproti jiným cvičením, které jsem dělala (začala) mi to přijde až podezřele snadný. Zlom přichází v páté minutě, kdy po mně chce výskoky ze dřepu, při kterých si mám ťuknout kotníkama o sebe.
„Ses posr***!?“ Křičím nechápavě na drobnou blondýnku v notebooku. Lukáš otevírá dveře do pokoje, aby se podíval, jaký zvěrstva se tady dějou a koho tu jako mám, když se lekne mého výrazu a rychlostí blesku zmizí z dosahu. 

Při provádění prkna zjišťuju, že celý měsíce jsem to dělala špatně, a proto mi to nepřišlo vůbec náročný. Umřít mi teď přijde jako celkem dobrej nápad. Ve třinácté minutě ta holka zase skáče ze země a pak ze dřepu – čím o sebe ťuká je zbytečný sledovat – mě gravitace drží tak silným způsobem, že ty nohy od podlahy prostě neodlepím, i kdybych se sebevíc snažila.
Cvičení zakončujeme posilováním břicha, u kterého mi boží holka říká, ať ten čas na zemi využiju k prodýchání. Nějak nechápu jak to myslí, už 3 minuty zadržuju dech, protože nadechnout se je absolutně nemožný.
Sedmnáctá minuta. Končíme. Chce se mi hrozně zvracet a tělo se mi třese tak, že vycházím z bungalovu jako půlprdeláč, poněvadž mám tak slabý ruce, že je pro mě obtížný oblíct si pořádně plavky a odklepat se k bazénu, kde mám v plánu v klidu dojít.

I přes znatelný třes ze sebe mám skvělý pocit a přesvědčuju sama sebe, že tentokrát těch 21 dní rozhodně dám, protože nejsem žádný máslo.

O dva dny později.

Zjistila jsem, že nejsem máslo, ale margarín. Den po cvičení jsem nemohla skoro chodit a posadit se byl výkon hodný Oskara za film „Jak se Anie na hřebíky posadit měla“, no prostě to nešlo, takže představa absolvovat to mučení při mučení se zdála opravdu nemožná. Samu sebe jsem ale s pivem v ruce ujistila, že další den už to rozhodně půjde.

Další den je dnes a nohy mě bolí ještě víc, než včera. Upřímně, zvednutí se z postele, chůze do schodů, nedejbože ze schodů je větší utrpení, než to samotný cvičení. Přestávám si myslet, že tu boží holku budu chtít ještě někdy vidět, ale může si být jistá, že dneska, při cestě na vodopády a asi milion památek, z nichž každá obsahuje hodně schodů na ni budu určitě myslet.

Popřála bych vám, abyste vykročili do novýho týdne tou správnou nohou, ale lidi, buďte rádi, že vůbec vstanete! :D

Krásný po(ne)dělí 

Uncategorized

A proč je země kulatá?

Už od malička jsem člověk, který se zajímá a hledá odpovědi. A to je špatně. Né pro mě ale pro všechny okolo. Chcete vědět proč?

Dítě PROČ se pořád ptá, když je ještě na čtyřech a nemůže proč vyvalit na jiný lidi, vyvalí proč na svý rodiče, respektive na maminku. A to často. Protože maminky jsou vždycky nejlepší.
Celá naše rodinka si teda zvykla na to, že Anetka se pořád ptá na otázky typu
„a mamí, proč je televize televize? Proč se televizi neříká třeba gramofon?“
„a mamí, proč má kočka 4
nohy a né dvě, jako my?“ „a mamí..

A maminka řekla „ prosimtě neptej se na takový kraviny, já nevim“
A rozumějte, já nechtěla rejpat, já opravdu chtěla vědět proč!

Když jsem vyrostla a přišla éra jménem škola, maminka byla z obliga a všechno odprdla učitelka, která mě taky neměla ráda. Chcete vědět proč? Protože Anetka byla samý proč!?
„Paní učitelko, a proč se musím učit tyhle vzorce, když chci bejt umělec?“
„Paníčelko, a proč musím umět tohle spočítat, když mám kalkulačku?“
„Paníčelko, proč se musíme učit každej to samý, když jsme každej jinej?

… a paníčelka, která mě neměla ráda mi nikdy neodpověděla proč. Paníčelka mi vždycky řekla „protože to je v osnovách“. A šmitec.

A rozumějte, já nechtěla rejpat, já opravdu chtěla vědět proč!

A teď, když jsem vyrostla ještě víc, né na centimetry ale třeba rozumově, alespoň trochu, třeba.. se ptám na úřadech.
„Proč musím mít tenhle papír a proč potřebuju tohle razítko?“
„Proč mám tohle platit, když tu nežiju a proč na to, abych platila potřebuju platit další věci a papíry a pak to platit, když si to všechno platím sama a od státu nic nechci?“

A víte co mi na to řekne paní inženýrka?
„No protože to je v zákoně.“
A šmitec!

A rozumějte, já nechci rejpat, já chci jen opravdu vědět proč!

A on nikdo neví. Ví jen to, že tak to má bejt. A vy se hlavně prosimvás neptejte proč.

 

Proč se my dospělí neptáme? Proč si maminky nevymyslí, že kočka má 4 nohy proto, že kdyby měla dvě, nemohla by se tak snadno podplazit pod gaučem a nenápadně lapit myš.
Proč se paní učitelka nezeptá ředitele zeměkoule, jestli nemůže Pepíčka učit trošku jinak, než Marušku, protože jsou každej jinej a vůbec né stejnej?
A proč se paní inženýrka vůbec nezajímá o to, proč je tohle tak a tohle tak.. né proto, že by chtěla rejpat, ale protože by chtěla opravdu vědět proč?

 

Je mi z toho trošku smutno. Ale radši budu pořád tím malým dítětem, který otravuje všechny okolo, aby se dozvědělo proč, než tím dospělákem, kterej má poslouchat a slepě plnit něco, čemu sám vůbec nerozumí a nenapadne ho, zeptat se proč.