Archiv rubriky: Uncategorized

Uncategorized

Holka z blázince

Bylo mi třináct, zrovna probíhala hodina matematiky, když jsem se místo k tabuli rozutekla do umývárny a tam se složila s hysterickým záchvatem breku k radiátoru.

Tři dny na to už jsem se představovala holkám z pokoje v psychiatrický léčebně v Havlíčkově Brodě, kam mě poslala psychiatrička, se stejnou diagnózou, jako měly ony – anorexií. Ani jedna z nás netrpěla anorexií. Každá byla jinak hubená nebo nehubená, ale hubnutí a upnutí se na váhu a vzhled bylo především potlačení smutku, kterej jsme uvnitř sebe měly. Tý nelásky k sobě, kterou k sobě chová spousta holek v dětství z dětství, pubertě a někdo i celej život.

První dny jsem probrečela, potom se pláč zastavil. Mohly za to takový veselý pilulky, který jste dostávaly třikrát denně v různých dávkách, protože byly dle doktorů nezbytný k tomu, abychom mohly fungovat jako normální lidi, děti a né blázni. Člověk by čekal, že se ty pilulky budou jmenovat Objetí, Láska, Kráska … ale to bohužel ne.

Ráno jsme vstaly, sestřička s námi zašla na záchod, aby si poslechla, jestli opravdu čůráme. Když čůráte pomalu, nebo vám to nejde – protože opravdu není moc příjemný, když musíte čůrat na povel a nervózní klepání boty, vyslechnete si u toho i přednášku o tom, jak na vás nemá celej den a ať koukáte pohnout, protože už musíte pro ty pilulky, žejo. Abyste náhodou nezačaly brečet, abyste prostě mohly být normální. Šťastný.

Po čůrání následuje vážení (pokud za den zhubnete třeba o kilo, následuje trest v podobě zákazu víkendových návštěv apod, i když za to zhubnutí v podstatě samy nemůžete.) , léky a pak se jde na snídani. Klasickou jídelní snídani, kde dostanou i holky, který zrovna přivezly, a jejich scvrklý žaludky dva chleby s pořádnou vrstvou paštiky, který musí celý sníst u stolu se sestřičkami, které si většinou neodpustí poznámku „no a opovaž se to vyzvracet!“ často se někdo, většinou i nechtěně opováží a tak ho potom čeká náhradní jídlo. Jo, takhle se učí lásce k jídlu.

Děti do patnácti odchází do třídy, ty starší do výtvarný dílny, kde se mají učit sami podle toho, jakou školu studují. V přestávce si dáte rohlík s taveňákem, jablíčko a pokračujete až do oběda, který vypadá pravděpodobně úplně stejně, jako ten, který si pamatujete ze svý školní jídelny. Jen nemáte na výběr a musíte to všechno sníst. Po obědě umyjete nádobía dostanete léky, který vás samozřejmě udržují na živu a následuje terapie. Muzikoterapie, Arteterapie … dvakrát za ty tři měsíce jsme byly jezdit na koních a jednou v bazénu. Nicméně terapie byly úžasný a ty chvíle, kdy jsme byly zavřený ve sklepní dílně jsem si fakt užívala. Většinou jsme ani neměly žádný program, prostě jsme si vzaly, co jsme chtěly a tvořily. Navlíkaly korálky, plácaly něco z hlíny, malovaly … Jedly, jedly, večer se dívaly se sestřičkami na televizi, zapsali si do deníčku, jak se nám ten den dařilo a zase zobaly prášky.

Jednou za týden s námi mluvil psycholog a každou neděli probíhala vizita s primářem. Tuhle chvíli jsme nenáviděly. Jeden po druhým jsme za ním a sestřičkami přisedly ke stolu a vyslechly si, jak dlouho tu budeme muset ještě zůstat. Většinou jsme se do doby, kdy nikdo neměl nastoupit dozvídaly, jaký další poruchy ještě máme – vždycky jsme se potom sešly na gauči a po pár minutách diskuze jsme zjistily, že jsme vlastně všichni patologičtí lháři co trpí maniodepresí a hysterií.

Jakmile se ale potřebovalo uvolnit místo, primář otočil a začalo se propouštět jako na běžícím pásu.


Continue reading

Uncategorized

I víly mají strach …

Včera jsme byli v Ubudu, nakupovat věci na svatbu, do Makawi, domů … a já tak koukala z okýnka auta.

Na motorkáře v žabkách s ponožkami a pletenými rukavicemi, na ženský s kbelíky plný ryb na hlavě, na bakso pána a tlupy dětí, na lidi kolem nás. Jak je každý jiný. Jak vedle sebe v poklidu jde muslimka v burce s Číňankou v sukni, jak se dredatej kluk s úsměvem na tváři vesele baví s Indkou v sárí. Jak tu můžeme chodit po ulici každej jinej, ale jsme si vědomi toho, že jsme všichni vlastně stejní a všem je to jedno, protože jsme jedno. A taky, protože většina lidí na Bali jsou salámisti, kterým je to prostě jedno. Nám je.

Když tu vjedete do protisměru, když přijdete pozdě … když jedete pomalu, když jedete blbě, když cokoli uděláte blbě, nikdo na vás není zlej, nikdo nekřičí „ty krávo blbá!“ ale zastaví, usměje se a pomůže. Já na Balijce často nadávám, protože někdy nedávám jejich pomalý tempo, ale mám je ráda – mám to jako s ostatními lidmi, dělám si srandu z těch, který mám ráda, protože to znamená, že je mi s nimi dobře, jsem to s nimi opravdová a můžu se absolutně otevřít. Někdy mi chybí filtr.

A i když jsem si to nechtěla připustit a doteď mě to ani nenapadlo, asi mi to tu bude chybět.

Bude mi chybět nakupovat v ulici, kde každý umí něco a vy kupujete věci dělaný rukama s příběhem … bude mi chybět ta jednoduchost všeho. Budou mi chybět ty úsměvy, zablácený děti a slepice všude. Bude mi chybět různorodost a to, jak je mi všechno jedno. Bude mi chybět samota a taky to, že nic nemusím, pokud sama nechci. Samozřejmě se pokusím to sbalit do těch pár kilo, ale kdybych říkala, že se mi to určitě povede a já to tam všechno zaručeně narvu, tak bych lhala. Já nevím. Často věci ztrácím.

A teď, když tohle píšu, chce se mi trošku brečet, že tahle etapa našeho života – ta etapa, která nám převrátila život stokrát naruby a zase zpátky, ta etapa, která se rozhodla vyprávět na mým obličeji příběhy a já tak za 2 roky zestárla o 5 let, ta končí a přichází nová. Taková dospělejší.

Když jsme se stěhovali do Thajska, vůbec jsem se nebála. Když jsme se stěhovali na Bali s pár tisíci na účtu, taky jsem se nebála, i když tenkrát by byl ten strach asi i oprávněnej. Já se bojím teď, i když tentokrát z rozumový stránky nemám vlastně čeho.

Že třeba ztratíme všechno, co jsme získali a tím nemyslím práci, vás … ale to, co máme uvnitř sebe, ten pokoj-íček v nás, kterej jsme roky uklízeli a vyhazovali z něj ty stovky zbytečností, který do nás vložila škola, systém, média, zarytý představy o životě a o štěstí, i spoustu věcí, který jsme tam naházeli sami kvůli nějakýmu pocitu důležitosti a vlastnímu přesvědčení?

Mám trošku strach z toho, že tak nějak zapomeneme sami na sebe. Na ty lidi, který jsme v sobě našli. A kdybychom se ztratili, můžeme podle Lukáše zase utýct.

„Anetko, víš, proč jsme chtěli pracovat online a být úplně nezávislí? No abychom si mohli dělat co chceme, kdy chceme, abychom mohli žít, kde právě chceme, no a tak když to v Čechách nedáme, můžeme se zase vrátit zpátky, nebo letět na Filipíny, nebo na Slovinsko mezi krávy, prostě tam, kde nám bude právě nejlíp.“

Ale my už nechceme utíkat, chceme sami sobě ukázat, že to umíme kdekoli. Že ve štěstí a pohodě nehraje roli, jestli máte kolem sebe moře, nebo hory, a že udržet si tolik potřebnej nadhled a klid se dá i v obklopení trošku prdlý rodiny a přátel – ježiši, sama nevím, jestli tomu věřím :D

Takže za pár týdnů sbalíme do batůžku všechno, co jsme se naučili a našli, vybalíme to jinde a budeme si moc přát, aby se to někde neztratilo. A když se to náhodou ztratí a vy to náhodou najdete, moc vás prosím, řekněte nám, kde to znovu najít.

Protože není nic horšího, než když cítíme, že jsme sami sobě cizí. že nejsme úplní.

Mějte krásný den a pokud cítíte, že jste ztratili kousek sebe, běžte ho najít – doporučuju do lesa, tam se ztratí a najde věcí …