Archiv rubriky: Uncategorized

Uncategorized

A čím budeš, až budeš velká?

Tuhle otázku já nemusela nikdy řešit, protože jsem nikdy nevyrostla dostatečně tak, abych už byla velká. A taky proto, že jsem měla a mám skvělý rodiče, kteří mě nechávali růst a rozhodovat se podle sebe. Dělali to pro mě, a taky proto, že věděli, že jsem typický příklad samorostu, který si to vždycky udělá stejně po svém, ať si říkají co chtějí. Nebylo to o tom, že bych nebyla vychovaná nebo rodiče nerespektovala, naopak si myslím, že na mě mamka i příroda odvedly dobrou práci (samoplacák) a jsem jim za to moc vděčná – děkuju mami!

K nám domů se nemusely nosit jedničky. Dvojky byly taky dobrý, a když přišla trojka z matiky, mamka sice trošku protočila panenky, ale stejně věděla, že tím matematický svět rozhodně nepřišel o zářnou hvězdu, tudíž náznaky nepokoje v jejím obličeji byly opravdu přehlídnutí-hodné. Druhýmu taťkoj zase došlo, že historika ze mě mít asi taky nebudou, když jsem v šestý třídě neustále vyměňovala věrozvěsty za větrozvěsty – nevím, v tu dobu mi to dávalo asi větší smysl.

Rodičové mě podorovali v tom, jít na uměleckou školu i v tom, nejít na školu vysokou, pokud sama nechci – tam byla sranda pozorovat, jak to oni nesou úplně v klidu, zatímco se zbytek rodiny a učitelský sbor bouří a pomalou na kolenou prosí o to, ať si tu přihlášku přece jen dám, vždyť „doprdele, Aneto, vzpamatuj se! Kam si jako myslíš, že to bez tý vysoký v dnešní době dotáhneš!“

Ale já to nikdy nikam moc dotáhnout ani nechtěla a dotahovala jsem jen věci, který mi byly milý, a ty který nebyly jsem nechala někde v kopci a prostě je nedotáhla. Většinou ty, který po mě někdo chtěl a mně nedávaly smysl, jako třeba úkoly, ty jsem hodně často nedotáhla, ale kdo by se s tím chtěl pořád tahat! To já to radši odložím, když mě to tíží, a jdu si na lehko.

Jak to moje nejití na vysokou školu dopadlo už všichni znáte. No, nikam jsem to nedotáhla, ale žiju si hezky, podle sebe, a mám svůj život opravdu moc ráda.


Pomalu už ale přemýšlím, kam se při přesunu do Čech posunu dál, jako já. Co bych chtěla vlastně dělat?

Ráda si to představuju.

Jasně, budu dál psát, dál se sdílet, snad před vánoci vydám další knížku, která se spíš nepíše, než píše, ale to se dopíše. Budu mít Továrnu, Makawi bude stále naše … ale večery a zimy jsou v Čechách dlouhý, a já se tak ráda učím nový věci a přála bych si toho zkusit tolik. Přála bych si zůstat pořád tak v klidu, jak se mi to daří poslední týdny. Udržet si tu pohodu, nadhled … A taky bych si moc přála jednu věc ukázat světu a vám – ale s tím musím ještě počkat, protože je to revoluční a změní to úplně celej svět a lidstvo k lepšímu a prostě … zase klid Áňo, zase klid.

Přála bych si naučit se rozpoznat co nejvíce bylin, vědět k čemu slouží, sbírat je, sušit a dělat z nich léky, čaje a kosmetiku.

Přála bych si mít malou klubovnu a dělat arteterapie. Patlat z hlíny hrníčky a mističky, povídat si o životě, o problémech, o cestách od sebe a k sobě. Tvořit osobní mandaly tak, jak se mají opravdu dělat – z klikyháků, přenášením a hlavně z duše. A malovat. Malovat obrazy, protože na plátno přenášíme to, co máme v sobě.

Přála bych si naučit se hrát na kytaru, abych mohla k písničkám, který píšu i hrát. A taky bych si přála naučit se (krásněji) zpívat, abych je u toho hraní mohla třeba i zpívat.

Přála bych si naučit se dělat výborný sushi, thajskou kuchyni a taky indickou, protože to je něco, co v horách asi neseženu a bude mi to jistojistě chybět.

Přála bych si mít obchůdek v horách, ve kterým bych tu kosmetiku a lapače a obrazy a doplňky do domu a ušitý oblečení a všechno mohla prodávat, ale vůbec bych ho nechtěla mít ve městě, protože takhle by si pro to musel každý přijet sám, udělat si hezkej den, vypnout hlavu, jít se projít, dát si v obchůdku čaj a při odchodu by měl radost nejen z věci, kterou si odnáší ale i z celýho dne, protože z toho „proč to má ta Anie tak zatraceně daleko!“ by se stalo „to byl ale tak krásnej výlet!“

A těch lidí by tam bylo né moc, ani málo, ale spíš tak akorát a byli by to ti správní lidi, pro který je radost tvořit a se kterými je radost popíjet čaj.

A přála bych si setkávat se často s přáteli a dělat si přátele nový. A lidem co nejvíce naslouchat, sobě taky naslouchat a přírodě, tý naslouchat nejvíc. To bych si přála.

Tak takovou snad já jednou budu.

Už se těším. Na svý já v horách, na Lukáše v pleteným svetru, na domov, na rodinu a na nás všechny, co budeme společně vypalovat nádobí v peci a upíjet čaj(s) z kvítků.

Uncategorized

Nebudu hrát hry na lidi, budu si hrát s lidmi.

Jsem zlej člověk?

Ptám se občas sama sebe, když kroutím hlavou nad komentáři pod videm od lidí, kterým nemám chuť nic vysvětlovat, protože žijí prostě v jiném světě, než v tom, ve kterém žiju já, a zatímco oni mají neustálou potřebu řešit, že někdo žije jinak a jak špatně to je, já to prostě přijala a je mi to jedno.

Ptám se sama sebe pokaždý, když ráno zapnu telefon a deset minut koukám na fotky, který nejsou skutečný a tak mažu účet po účtu, až jich tam zbude jen pár, který jsou opravdový a já jim ten život žeru a přeju.

Ptám se sama sebe pokaždý, když každý den potkáváme NOVÉ lidi, kteří se ptají pořád a stále na STEJNÝ otázky a já už tak nějak mimo tělo ze setrvačnosti stejně odpovídám, a slyším, jak to dítě ve mně hlasitě křičí

„prosím, zeptej se mě na něco, na co jsem ještě nikdy neodpovídalo! Na to, proč vlastně žába skáče a normálně nechodí, nebo proč existují komáři, když nejsou k ničemu dobrý a k čemu jsou vlastně na světě lidi? Jak by asi vypadal strach, kdyby byl člověk? a tak.. „

Není to o ne-pokoře, vnitřně mě to ubíjí, ale lidem se vyhýbat nechci, naopak, chci jen změnit předem odhadnutelnou konverzaci.

Zkoušela jsem Lukáše, který tohle nemá a vypráví o svým životě pořád dokola rád, uchlácholit, že budeme hrát s lidmi hru, kdy můžeme být každý den někdo jiný. Jak jsme jednou velcí cestovatelé, co už jsou rok na cestách a teď tráví pár dní na Bali, a budeme lidem vyprávět o tom, kde všude jsme byli a co jsme zažili.

Nebo jsme tu na líbánkách, protože jsme čerstvě svoji a naši svatbu jsme měli v zimě při chumelenici v horách.

Nebo jak nás nepustili pracovat do Austrálie a tak jsme skončili na Bali, kde jsme začali surfovat a teď pojedeme na závody, protože jsme v tom fakt dobrý…

Vymýšlet si příběhy, brát seznamování jako hru, ale Lukáš říká, že to je blbý, tak asi jo.

A jelikož nechci jít proti Lukášovi, tak jsem se ho rozhodla obejít, ostatně jako spoustu věcí, který jsem ani po pořádný průpravě nedokázala přeskočit,rozhodla jsem se, že budu probouzet to dítě, který se v každým z nás krčí a už se bojí byť jen ozvat, protože ho většinou hrubě odbydem, prdíme na něj a nevěnujeme mu ani kousek z našeho prací, dokonalostí či společností, vytíženýho života.

A tak jsem nadhodila výzvu a sama ji přijala!

Při každém seznamování sama vylezu z bubliny a postrčím k tomu i ostatní. Chtě, nechtě.

Místo toho, abych se ptala, co dělají za práci, se budu ptát, co by dělali, kdyby neexistovali peníze. Nebudu se ptát, kde žijí ale jak by vypadalo jejich ideální místo k žití. Budu se ptát, o čem se jim zdají sny a jestli mají nějakou historku o tom, jak se počůrali.

Počítám s tím, že si většina lidí bude klepat na čelo, ale víte, co se taky může stát? Že ty lidi po zalehnutí do postele začnou třeba o tý svý vysněný zemi opravdu snít. Může se stát, že třeba začnou přemýšlet o tom, že by začali dělat to, co je opravdu baví a odejdou z kanceláře stavět krby, natírat ploty nebo cvičit psy.

Může se stát, že je vzpomínka na to, jak se počůrali jako malí v autobuse rozveselí a budou mít hezčí den. Nebo se ve spánku počůrají.

Co na tom, že si o mě lidi, které vidím poprvé a pravděpodobně naposledy v životě budou myslet, že jsem blázen? Opravdu mi na tom záleží? Ne, nezáleží.

Nechci, aby mě strhla vlna toho, co bych měla dělat nebo říkat. Nechci aby ty děti v nás umíraly. Chci je probudit, chci probudit tu radost, kterou máme každý v sobě, chci probudit zvědavost, fantazii a všechny ty věci, který dělají náš život krásnějším a my díky nim při prvních pár minutách s člověkem sice nezjistíme, kde žije a čím si vydělal na dovolenou, ale podíváme se mu jedno-duše hlouběji do jeho duše a uvidíme, jaký je člověk, né postava v tomhle zamotaným světě.

A to za to stojí. A za tu srandu taky, tak v sobě najděte taky odvahu, vypusťte se ven, a pojďte do toho se mnou!

Za barevnější svět!

Mějme se krásně, nepřestávejme se bavit. A překvapovat.♥