Když jsem byla malá, děda mi před spaním každý večer vyprávěl příběhy o vílách, nikdy ne o princeznách, princezny byly přece rozmazlené, namyšlené a ufňukané nány! I mně říkal vílo, byla jsem pro něj jeho malá blonďatá víla Amálka, kterou měl ze všech vílích víl nejradši. Ani nevím proč ale dneska v „tajných zahradách“ jsem si na to vzpomněla. Možná to ve mně evokovaly ty sochy skřítků, budhů.. takový zvláštní kouzlo všude kolem. A bylo to hrozně krásný.Ta vzpomínka, i to místo.
Dnešek byl celkově takový ten den na které se nezapomíná. Po obědě jsme se rozhodli vydat do zahrad. Nevěděli jsme přesně kde jsou ale doufali, že je nějakým způsobem najdeme. Mířili jsme do středu ostrova, který je.. no prostě kopec, džungle, kopec, kopec, kopec, džungle všude. První kopce byly v pohodě, Pinďa (říkám tak naší starý motorce, je to nějakej fichlt, říká Lukáš. Já jenom vím, že to je starý, bolí z toho zadek, má to vepředu košík a až do dneška jsem na to nadávala.) se statečně držel, i když trošku řval. Několik kilometrů před zahradama ale nastal problém, prostě se sek a řekl si, že už to asi nepůjde. V ten moment kolem nás projížděl pár na motorce, zastavil, bavili jsme se anglicky a že nám pomůžou. Po chvilce se mezi sebou začali bavit česky, tak jsme se tomu společně zasmáli a vymysleli, že on mě teda odveze na svý motorce za ty největší kopce a Lukáše to samotnýho uveze (jasně Aneto, pořád žereš, tak to nejede). Nastal trochu problém v konverzaci, takže já tam někde vysazená v džungli čekám na Lukáše, který pořád nejede – 5 minut, 10 minut.. joo už pomalu zatlačuju slzu, pořád si ale říkám „jestli to přežiješ, máš o čem psát – blogerka tělem i duší“ troubí na mě nějací Thajci, super, teď mě ještě seberou a v ten moment vidím Lukáše, jak se řítí z kopců – on tam tu cizí holčinu nechtěl nechat samotnou (tu jeho ať sežerou hadi) – džentlmen! :D Chudák klučina za ním ještě jel, jestli mu Pinďa nechcíp a když se otáčel, že už jsme se našli, slítl i s motorkou na krajnici – pro dobrotu na žebrotu, žejo. Naštěstí odnesl jen pár škrábanců a teď už asi balí kufry na Nový Zéland, kam odjíždějí s přítelkyní na rok pracovat – z nich by byli určitě dobrý kamarádi :(
Naštěstí všechno dobře dopadlo, Pinďa zdolával kopce opravdu statečně a my se dostali nejen do úžasných zahrad, které jsou plné soch skřítků a budhů ale taky k nádhernýmu vodopádu kam vedla sice cesta/necesta trnitá, dlouhá, dusná (tam nahoře je vzduch jako když v zoo vlezete do tropickýho pavilonu a fakt z vás teče pot) občas pěšky, občas o držku.. ale ty výhledy, palmy, bambusy, kytky, malý teplý déšť..a ten pocit na konci dne, když to všechno zdoláte – to je něco tak úžasnýho, že to stojí i za ty neskutečně bolavý nohy a občasný strachy, který vás na podobných cestách s jistotou čekají!
Ten chytrej člověk, kterej řekl, že cesta je cíl měl ale sakra velkou pravdu!
PS: Za dnešní výlet jsem utratila peníze za který jsem si chtěla koupit klobouk ale.. tohle je tisickrát lepší! Klobouk bude jindy :D Co pro vás znamenají nejlíp utracený peníze? :)
